Pohádka o jantarové víle

Žila byla jednou jedna víla. Říkalo se jí jantarová, protože prý měla srdce z jantaru. Měla dlouhé zrzavé vlasy, do kterých si zrána zaplétala kapičky rosy, a k večeru si je zakrývala červánkovým závojem. Nikdo nevěděl odkud pochází, ani jak se jmenuje.

Bydlela v bukovém lese, v chaloupce u mechové studánky. V oknech měla pěkné záclonky a taky červené muškáty, které zalévala studánkovou vodou. Na zápraží pak stála lavička, kde byl vždy krajáč mléka pro náhodného kolemjdoucího.

V lese ji lidé často vídali, jak tančí mezi šedými kmeny stromů, spolu s paprsky slunce. Kolem ní se rozlévalo měkké teplo a tiché cinkání čistého světla. Zpívala si. Vesele. Spolu se vším tím tak dobrým božím tvorstvem.

V zimě k jejímu příbytku přicházela zvířátka, aby se u ní trochu ohřála, protože z její bytosti a zvláště z jejích rukou vyzařovalo zvláštní teplo. Do svých dlaní brávala zkřehlá tělíčka ptáčků, vrabečků, sýkorek a malých pěnkav. Poskakovali pak kolem ní, což víle dělalo nesmírnou radost. Tolik je milovala. Dokonce i jelen, jindy tak plachý a tajemně hrdý skláněl k víle svou hlavu, a ona jej hladila po srsti a objímala ho kolem krku.

Její jantarové srdce celé hořelo, když viděla radost těch božích stvoření. Čím více tepla vycházelo z jejího srdce, tím více jej také sálalo z jejích rukou. S každou zimou jí ale ubývalo sil. Její srdce se tím teplem co dávala pomalu stravovalo.

V tichých chvílích na sklonku dne, kdy země pokojně usínala a přikrývala se hávem noci, ji někdy přepadla zimnice, které se nedokázala ubránit. Tehdy na ni doléhala tma, nohy se jí podlamovaly, a ona se jako tenký bukový list sesula k zemi, tam ve svém tichém a útulném, ale chladnoucím pokoji.

Takto ji pak zrána, schoulenou na zemi, nacházel jezevec, který se vracel ze svých nočních lovišť a pochůzek. Pomohl jí na nohy a dovedl ji do kuchyně, kde rozdělal oheň a postaral se o ni. Uvařil ji teplé mléko s medem a taky jí namazal chleba. Byla moc slabá, když ji takhle přepadla ta zlá zimnice. A jezevec to věděl. Nenechal ji samotnou, zůstal s ní po celý den, i když sám už pěkně unavený. Stačilo jen aby tam byl s ní. To bylo moc dobré. A víla za to byla moc vděčná.

Zvířátka měla o vílu starost. S každou zimou se to s ní horšilo, a oni jí chtěli pomoci, ale nevěděli jak. Častěji ji navštěvovali. Povídali si spolu o všem možném, a byli moc veselí, víla se totiž ráda smála. Bývala to veselá společnost. Hrálo se a zpívalo. Veverky si vytáhly své kastaněty, motýlci malé harfičky, lišky naladily kytary a medvěd basu, a na poslední chvíli jako vždycky doletěl netopýrek s trumpetou. Krásně se zpívalo a hrálo a bylo to moc dobré. Ale víla ve skrytu svého srdce věděla, že jí zvířatka přes všechnu dobrou vůli nedokáží uzdravit. Věděla, že musí jít, a hledat uzdravení někde..možná daleko. Nevěděla, kam má jít, kudy se dát na cestu.

Jednoho dne vstala a vyšla ven z lesa.

Vzala si s sebou na tu cestu kousek chleba a svíčku, aby si mohla posvítit na cestu, když na nebi nebudou vidět hvězdy. A pak si vzala to nejcennější, co měla. Svou naději..